Veronika Klener: K improvizaci a spontaneitě se člověk musí umět prokousat
Veroniko, jste grafička, malířka, ilustrátorka. U té ilustrace bych se zastavila, akorát vydáváte knížku. Zajímalo by mě, byla-li vaše cesta k ilustraci a kresbě jasnou volbou. Věděla jste odjakživa, že právě to chcete dělat?
Kdepak, můj život se pohybuje v jakýchsi vlnách. Vytyčila jsem si prvně, že bych byla ráda, kdyby do pětadvaceti let přišly děti. Ten sen se opravdu splnil, dokonce i s princem na bílém koni. Jsou všichni zdraví a krásní, za to jsem šťastná.
Zatím jsem ale většinu pracovního života po vystudování výtvarné školy seděla v nakladatelských domech jako grafička a měla to štěstí, že mě posledních devět let nechaly pracovat při dětech částečně na homeoffice, což v té době vůbec nebylo zvykem. Ve své činorodosti jsem to nějakou dobu zkoušela naplno i s chůvou, ale pak si to zařídila tak, že už jsem mohla pracovat jenom z domova. Když už jsou však děti odrostlejší, hledala jsem něco, co by mi umožňovalo vracet se k nim s těmi natěšenými pocity - což se ztrácí, když jste s nimi pořád. Výtvarné kurzy to umožňují. Navíc platforma redakcí periodik, jak jsme ji znali dřív, v dnešní době již téměř zanikla. Mám chuť čelit novým výzvám.
Jenže covidové vlny vám přetrhly i vazbu s výukou. Jak se vám daří, když nemůžete učit?
Musím říct, že to může být i poněkud náročné. Bohužel jsem si tu v rámci začínajícího semestru stačila odučit pouze měsíc. Člověk je zavřený doma s dětmi, v městském malém bytě, a najednou je vržen do světa se vším všudy - chvíle, kdy jsme se sešly na tento rozhovor, je vlastně i dnem, kdy se v rámci vydavatelství Pointa Publishing spouští kampaň na podporu vámi zmiňované knížky, jmenuje se Dodo: Cesty do neznáma.
Zároveň nahráváme právě tady v Malování kreslení online workshop. Což s sebou neslo i množství e-mailové komunikace, přejezdů a popravdě také zvratů, kdy se vlivem technické chyby ukázalo, že kniha byla hned první minutu spuštění kampaně plně finančně zajištěná. To by byl sice splněný sen o nějakém spřízněném mecenáši - teď se tomu můžeme společně zasmát, ale přiznám se, že být nějaké labilnější povahy, asi bych tu zprávu nevydýchala.
To je vskutku přehršel zvratů a aktivit - zdá se tedy, že je teď výtvarná tvorba v rozličných formách všehovšudy vaším denním chlebem.
Už na škole jsme si vyzkoušeli tak nějak ode všeho trochu, ale v devatenácti jsem se stejně cítila moc nezralá na to, abych přesně věděla, co chci dělat. Studovala jsem takříkajíc jenom pro samotné studium, ne pro nějaké mety nebo cíle, ale naplňovalo mě to. Výtvarně mi nejvíce předal Josef Dudek, skvělý lektor, zabývající se klasickou grafikou a ilustrací.
V mém životě se udála spousta momentů, kdy mi učitelé či nadřízení z různých oborů říkali: hele, to ti jde, toho se drž, to bys měla dělat, a budeš v tom nejlepší. Jenže jsem to slýchala jako propagační grafička, ilustrátorka, tanečnice... Navíc jsem člověk plující mezi břehy klasiky a popu. K oběma mám blízko, ale ani jednomu jsem nepropadla. Někdo by to mohl vnímat jako nevýhodu, nemožnost být v tom či onom dokonalý, já to vidím jako výhodu právě v nadhledu. Asi za to mohou i léta klasické výtvarné průpravy a drilu, mnohaleté práce v propagaci a život sám. Umět si s jednou babičkou povídat o seriálu na Primě a s druhou o Renatě Fučíkové...Takže od té doby funguji podle nabídek, co život přinese. Ať už jde o redesign magazínu, výtvarné spolupráci na knížce, nebo třeba sepsání vlastní knihy. Člověk musí neustále reagovat na něco nového, tím opět povyroste. Zároveň vložit maximum energie - třeba teď jí mám skutečně hodně, takže ji ráda předám ateliéru, kam mě přivedla místní lektorka Tamara Schreiberová, se kterou jsme dříve spolupracovaly na výstavách v naší kavárně, Coffee imrvére, kterou provozujeme s manželem.
Takže ta knížka o Dodovi přišla jako takový výdech? Představuji si to jako pocit: "Konečně je to něco, co vychází plně ze mě, aniž bych nemusela reagovat v rámci zadání?"
Popravdě ano. Jsem neustále ve fázi, kdy hledám svou osobu a výraz, protože se mi to pod rukama proměňuje, stejně jako se proměňuje život. Obepsala jsem pár větších redakčních domů, zařadili si mě na seznam ilustrátorů, což je samo o sobě skvělé. I když první zakázka přišla poměrně záhy, nehodlala jsem čekat a napsala a nailustrovala si knihu vlastní.
Dodo původně vznikl jako materiál pro soutěž Silent Book, až poté jsem ho nabídla do českého nakladatelství. Knížka je i teď s minimem textu, i když jsem tam nakonec dopsala doprovodné, scénáristické skeče: chvíli promlouvá vypravěč, chvíli postava z knížky, či samotní čtenáři. Je zvláštní tím, že se nedá úplně říci, jakému okruhu čtenářů je určená; je taková sebezpytující. Může se předčítat malým dětem, ale její vyznění budou reflektovat hlavně jejich rodiče. Očekávám, že starší děti takovou atmosféru nastolí přímo tím, že půjdou a budou se na různé věci doptávat. Sama jsem velmi zvědavá, co všechno to přinese.
Taková vzájemná reflexe a obohacování je možná i chtěným napětím ve dvojici žák a učitel. Umožňuje učení v ateliéru Malování kreslení z pozice lektora taky prostor pro spontaneitu a improvizaci, stejně jako práce na takové knížce?
I k bezprostřednosti se člověk musí umět prokousat. Už za krátkou chvíli se mi v ateliéru prostřídala pod rukama spousta lidí. Každý z nich je úplně jiný, osobitý. Hodně se mi proměnil názor na to, jak vlastně vyučovat. Nejlepší příprava na lekci je ve výsledku předat co nejlépe kurzistům své zkušenosti, a to adekvátně k té či oné situaci.
Říkala jste mi také, že nemůžete výuku uchopit jako univerzální model. Čeho se to týká konkrétně?
Právě té různorodosti. Vyhledávám v lidech, co od toho očekávají, pocitově co jim tvoření dává. Snažím se být empatická, a to mě více přiblíží jejich představě. Odlišná bývá třeba práce se seniory. Většinově už ze sebe nechtějí vykřesat Moneta. Vnímají malbu více terapeuticky, potřebují návodný přístup a přímočařejší řešení. Chtějí se těšit hlavně z práce na obraze, ne z výsledku. Další věcí je, že někdo přijde s konkrétním zažitým modelem - např. prací přes mřížku. Musíte umět odhadnout, koho taková práce posouvá, a koho brzdí. Což se týká jakéhokoliv zažitého přístupu ve tvoření.
Také se setkávám s tím, že lidé přijdou naučit se specializovanou techniku, nebo se chtějí věnovat konkrétnímu žánru: například komiksu. Ale díky kurzu zjistí, co ještě potřebují vypilovat v základech, aby mohli vůbec kreslit komiks. Najednou vědí, že jim nejde postavit architekturu, nefunguje zkratka nebo figura. Někdy je zbytečné chodit za lidmi a přemlouvat je k něčemu, i když jdou třeba na věc z úplně opačné perspektivy, zvlášť když vidím, že jim to vychází dobře. Nebo se to může dít i naopak, tam pak zasahuji - ne proto, že to člověk chytne za nesprávný konec, tam je ještě možnost se propracovat; ale když se tím trápí.
Přicházejí k vám díky tomu podněty, které vás směřují dál na vaší cestě a jsou užitečné pro vaši další práci?
Určitě. Co se týče inspirace, ta ke mně přicházívá nad ránem, ale víte - kudy povede dál má cesta, to nikdy předem netuším. Cítím ale neskutečné množství energie, kterou v této době mám a kterou ze sebe potřebuji vydat, někam a někomu ji předat.
Čemu se věnujete tedy aktuálně? Jak jsem vás za tu krátkou chvíli stihla poznat, pouze Dodo a lektořina to nebude...
Pracuji na ilustracích do další knížky. Zvažuji také zajímavou nabídku z úplně jiného oboru - což je zatím tak trochu tajemství, ovšem vzrušující, ale nechci to zakřiknout. V létě jsem také sama začala psát knihu, kterou nevím, jestli kdy vůbec vydám. Možná to bude jako při práci na Dodovi, tam jsem potřebovala tým lidí, který mě při práci trochu popostrčil.
Fascinující je také tým mých vlastních dětí. Když pracuji u počítače, sedí mi na klíně, já se pak cítím pod tlakem a ony trpí pocitem, že jde o vyhazov. Ale když beru do ruky plátno, což u mě tak často předtím neviděly, špitají si vzájemně: "Maminka maluje, musíme být potichu!" Čímž se mi během čtyř měsíců na jaře podařilo připravit obrazy k výstavě.
A co na vás funguje, když se ocitnete právě v těch situacích, když se člověku pod rukama tvůrčí práce zadrhne a neví jak dál? Co doporučíte?
Nejlepší rada, které se mi dostalo, zvlášť když jsem chtěla právě Doda hodit do koše, byla ta, že nikdy není proč a nač čekat: Ne vždy se najde někdo, kdo vás dokáže přimět k práci, nebo ji inspirovat, přijde druhá covidová vlna, okurková sezóna, všelicos... vždycky je tu něco, co je pro člověka nevýhodné a jakoukoliv práci to ztěžuje. Důležité je nenechat se tím rozhodit, dotáhnout to, skutečně to dělat. Na nic nečekat. Začít.