První malířský plenér u řeky Sázavy

Bylo krásné letní páteční odpoledne, slunce příjemně hřálo a na terase s výhledem na řeku skupina vedoucích s lektory očekávala příjezd účastníků plenéru. Zatímco se v obrovském kotli vařil slavnostní guláš, lidé postupně přicházeli a chtě nechtě byli ihned vtaženi do pohodové rodinné atmosféry na prosluněné terase. Ještě než se všichni sešli a ubytovali, už se klábosilo u kávy, čaje, nebo osvěžujícího piva o umění a zkušenostech s tvorbou. Po vynikající večeři bylo jasné, že se všichni zúčastnění nemůžou dočkat, až vezmou do ruky štětec a začnou malovat. Zatím se ale setmělo a tak bohužel museli s malováním krajiny vydržet do rána. Nebylo ovšem čeho litovat, protože večerní program rozhodně také stál za to. Všichni se krátce představili a následovala velmi inspirativní přednáška o přírodě. Beseda pak ještě volně pokračovala u příjemně plápolajícího ohně na louce, než i posledních pár diskutujících, natěšených na zítřejší malování, ukončilo debatu a odebralo se ke spánku.

V sobotu ráno se konečně mohlo jít na věc. Malíři a malířky popadli své skicáky, tužky, pastely nebo barvy a plátno a vyrazili na nedaleký kopec s ideální vyhlídkou na malebnou sázavskou krajinu. Zkušený lektor vysvětlil základní techniky krajinomalby a všichni se pustili do práce. Každý si rozložil svůj plenérový stojan a vybral svému oku nejvíc lahodící místo ke zvěčnění na obraz. Po prvních nesmělých tazích lektor začal malující postupně obcházet a každého zvlášť obohacovat o cenné rady. A tak všichni nadšeně tvořili o sto šest, jen s nutnou přestávkou na doplnění energie obědem, skoro až do západu slunce. Večer se opět celá společnost sešla na terase a lidé si navzájem vyprávěli, co je vlastně přivedlo k chuti malovat. Každý příběh byl jiný, všechny však stály za to a čišelo z nich obrovské nadšení. Když se setmělo, přesunuli se po vědomostech lační studenti do sálu s projektorem a lektor zahájil poutavou přednášku o krajinomalbě. Z otázek a odpovědí se pak vyvinula příjemná diskuze o umění. Zlatý hřeb večera však ještě teprve měl přijít. Nebylo jím nic jiného, než vyhlášená "Mainerovská" kachna. Lépe řečeno sedm kachen, které se už od odpoledne pomalu pekly na další slavnostní večeři. Ta byla opravdu velkolepá, hodovalo se a povídalo až do pozdních večerních hodin.

Nedělní ráno bylo stejně krásné jako to sobotní, a tak se skupina, po tak vydatné dávce informací a zkušeností z předchozího dne, vypravila ke splavu zdolat nelehký úkol. Namalovat bublající řeku s odrazy stromů, nebe i odlesky paprsků slunce, už vyžaduje trochu cviku. Voda šuměla, slunce svítilo a takzvaným "začátečníkům" začaly vznikat pod rukama úžasné obrazy. Malíři vytvořili na břehu Sázavy opravdu blahodárnou, uklidňující a tvůrčí atmosféru a vzbuzovali obdiv u občasných zvědavých kolemjdoucích. Neděle však bohužel není nekonečná a čas, kdy každý musel odjet zpátky ke svým rodinám a povinnostem se neúprosně blížil. Na závěr si lektor ještě prohlédl všechna díla, o každém řekl pár slov a studentům individuálně poradil, jakým směrem by se mohli do budoucna ve své tvorbě vydat. Ti pak trochu smutní, že víkend tak rychle utekl, za to odpočatí, s úsměvem na tváři, spoustou podařených obrazů, hlavou plnou nových vědomostí a inspirace, pomalu sbalili malířské pomůcky a výtvory a rozjeli se do svých domovů. Rozhodně pak měli na co vzpomínat, o čem vyprávět, a hlavně už s jistotou věděli, jak namalovat krajinu!